RYBÁŘSKÁ DETEKTIVKA - Dneska nás rozvedli. Určitě jsem zažil v životě příjemnější chvíle. Paní předsedkyně vyslechla ještě jednou argumenty obou stran, pak si nasadila brýle a pozorně si mne začala prohlížet. Byla asi v mém věku, dokonale upravená, měla husté ,vlnité vlasy, opálený obličej a na tváři mírně pobavený úsměv. Před sebou viděla vyššího, třicetiletého muže , který k pobavenému úsměvu určitě neměl důvod. Oba jsme se vzájemně snažili uhodnout, co si myslí ten druhý, ale přítomnost v soudní síni asi každého přinutí nedat najevo své myšlenky. Snad z principu. Předsedkyně si znovu prohlédla mne a mou ženu a pak vyřkla onu úředně znějící větu, kterou mne odsoudila k tomu, abych o svém manželství mluvil v čase minulém : „Manželství Petra a Evy Novotných se rozvádí…“ Když bylo po všem, vstal jsem , podíval jsem se na svou, teď už bývalou, ženu a pak mi utkvěl pohled znovu na tvář paní předsedkyně. Byla velice vzhledná a v očích měla zvláštní výraz. Nebyl to záblesk pobavení, i když k němu měla asi důvod. Moje žena totiž trvala na rozvodu i proto, že trávím příliš mnoho času na rybách a jí prý jaksi zanedbávám. Byla to však jen záminka a nikoli pravý důvod. V očích ženy v taláru jsem spatřil spíš jakýsi nesouhlas či protest. Když si všimla, že se na ní dívám, zvážněla, otočila se a odešla. Šel jsem i já. Vyšel jsem ven , sedl jsem si do auta a zapálil si cigaretu. Nebylo mi fajn. V hlavě se mi začali rodit vzpomínky na předchozí roky a současně myšlenky na to, co bude dál. Myšlenky na budoucnost jsem dokázal zapudit, vzpomínky však ne. Vraceli se s vetší silou, než bylo vůbec únosné. Po chvíli se otevřely dveře budovy Okresního soudu a z nich vyšla příčina mých současných chmurů. Žena, kterou jsem po dobu pěti let hýčkal,miloval,ztrácel a znovu nacházel. Tato dnešní ztráta však byla definitivní. Moje bývalá žena se po několika krocích zastavila a prsty levé ruky si upravila své dlouhé plavé vlasy. Měla na sobe slušivé, letní šaty, které těsně obepínaly její štíhlé boky. Byla ,jako vždy, perfektně nalíčená a na její tváři jsem nespatřil ani stopu po nějakém smutku z rozchodu.Buď k němu neměla důvod, nebo se dokonale ovládala. Ucítil jsem tupou bolest v místě, kde jsem se domníval, že mám srdce. Po chvíli zastavil u chodníku naleštěný vůz. Na jeho bocích byla nepřehlédnutelná reklama -–Adam Svoboda – rybářské potřeby. Eva se usmála, zamávala řidiči na pozdrav a nasedla do vozu. Adam a Eva odjeli do ráje, řekl jsem si v duchu. Adam byl člověk, který mne před třemi lety zasvětil do tajů chytání ryb. Nakoupil jsem u něho za nemalý peníz veškerou svojí rybářskou výbavu. Po nějaké době se stal i mým kamarádem a rovněž zákazníkem mého autoservisu. Byl o dva roky mladší, příjemný společník a byla s ním legrace. Povahově jsme byli každý úplně jiný. Zdědil jsem po předcích mírnou, klidnou povahu. Nedával jsem příliš najevo své city a myšlenky a v klidu a míru jsem přijímal, co mi osud nabízel a doufal v jeho štědrost. Adam byl živel. Bylo těžké jej kdekoli přehlédnout. Dokázal se nespoutaně radovat z jakékoli maličkosti, při výbuchu vzteku kolem sebe sršil jiskry jako vánoční prskavka. Byl prostě svůj a byl mi sympatický. Bohužel nejen mne. Před pěti měsíci jsem ho seznámil se svojí ženou. Padli si do oka téměř okamžitě a já jsem za nějaký čas ztratil kamaráda i ženu. Snažil jsem se tvářit, že o jejich vztahu nemám ani tušení a naivně jsem doufal, že se vše vrátí do původních kolejí. Byla to hloupost. Adam se mi začínal pomalu vyhýbat a kdykoli jsme se potkaly, byl jakoby ve střehu . Přesto, že mezi námi k žádnému otevřenému konfliktu nedošlo, okolnosti nás nutili stát proti sobě a přinejmenším se nevyhledávat. Asi měsíc před rozvodem jsem zašel do jeho obchodu nakoupit nějaké drobnosti. Potřeboval jsem háčky, olůvka a několik sáčku boilí. Adam stál za pultem a byl zjevně nervózní. „Petře,hele, měli bychom si promluvit. Je to taková blbá situace. Já vím, že ty víš , že … , sakra, no …., proste že…“ nevěděl, jak vyjádřit své pocity. Pohrával si s malým splávkem a do očí se mi nepodíval. „Nech toho Adame. Nemá to smysl. Nic se tím už nezmění, to víme oba. Je mi to líto,“ řekl jsem suše. Chtěl jsem jen nakoupit a odejít. Nestál jsem o nějaké vášnivé diskuse, které by stejně nikam nevedly. Adam praštil splávkem o zem a jako již několikrát dal průchod svým emocím:“ To seš celej ty. Postavíš se tady přede mě, víš dobře, že spím s tvojí ženou, chceš háčky, olova a tohle posraný boilí a jediný co řekneš je, že je ti to líto. To se musíš furt tak nemožně ovládat ? Proč mi třeba jednu nevrazíš ? Proč něco neděláš ? No nečum tak na mě !“ křičel na mne přes pult Adam. Mluvil rozvášněně a divoce, až se ostatní zákazníci otáčeli. Vzpomněl jsem si na jaro, kdy jsme spolu poprvé vyrazili na kapry. Tehdy dokázal zasypat přívalem nelichotivých slov dva vodáky, kteří se mu, samozřejmě nechtěně ,zamotali do vlasců. Vzápětí se jim omluvil a pozval je na břeh, kde jim nabídl pivo. Adam byl proste takový. Zaplatil jsem a odešel. U dveří jsem ještě zaslechl: „Ty seš tak hrdej, až je mi z toho na blití!“
Z rozjímání mne vyrušilo vyzvánění mobilního telefonu. „Dobrý den pane Novotný. Tady je inženýr Hora. Měl jsem včera u vás v servisu svojí Hondu na výměnu oleje. Vím určitě, že jsem měl v kaslíku novou kazetu od Kabátu. Byla to originálka , kterou mi na zadní stranu obalu podepsal na koncertě Pepa Vojtek. No a teď jí v aute nemám. Nechci nic naznačovat, to né , ale mohl by ste se podívat na dílně , jestli tam někde není“? „Určitě se podívám pane inženýre. Ta kazeta se přeci nemohla vypařit. Určitě vám zavolám.“ Byl jsem si téměř jist,že vím, kde se pohřešovaná kazeta nachází.
Před půl rokem jsem přijal do svého autoservisu mladíka s poněkud zvláštní pověstí. Poznal jsem ho na rybách. Sedel u svých prutu a nudil se. Dozvěděl jsem se, že je bez práce, neboť ho jeho předchozí zaměstnavatel vyhodil, prý pro nějakou malichernost. Nakonec jsem zjistil, že znám i jeho otce, který je, stejně jako ten můj, vášnivý myslivec. „Víš, můj kluk není tak špatnej a jako mechanik je fakt dobrej. Měl trochu smůlu,ale když ho zaměstnáš, bude ti vděčnej no a já taky. Makat fakt umí,“ přimlouval se jeho otec. Zavolal jsem ještě jeho bývalému zaměstnavateli, kterého jsem od vidění znal. „Jó na práci je docela dobrej, to jo. Chování má sice trochu divný a poslouchá furt tu šílenou muziku ,ale třeba na motory má cit. Jenže holt mu občas něco zaleze za nehty a takový lidi, co kradou, já nemám rád“. Potřeboval jsem tehdy rychle jednoho mechanika a tak jsem to risknul. Tři měsíce bylo vše v naprostém pořádku a já jsem začínal věřit, že se Michal změnil. Byli jsme spolu i jednou na rybách. Michalovi se podařilo chytit dvanáctikilového kapra. Když ho navedl do podběráku, začal se radovat, smát a poskakovat na břehu jako malý kluk. Svým projevem mi trochu připomínal Adama. Pak se otočil ke mně a zahalekal:“ Hele ,šéfe, vyfoťte mě s tím kaprem. Až uvidí můj fotr tohle hovado, tak se z toho zesere.“ Měl poněkud zvláštní slovník. Pak mi zmizeli ze skladu servisu dvě poloosy. Nikdo je nenamontoval, účetnictvím neprošly. Prostě zmizely. Mí tři mechanici včetně Michala kroutili hlavou, o ničem prý neví. Sedm tisícovek v háji, což nebylo zrovna příjemné. Začal jsem být ve střehu a dával jsem si na Michala pozor. Když mne dva zákazníci upozornili na to, že se jim z auta ztratili magnetofonové kazety, začal jsem být už hodně nesvůj, obzvlášť, když jsem jednu z nich asi po týdnu spatřil v Michalově Favoritu. Klekl jsem si na zem a prohlížel jsem si spodní část jeho vozu. Dvě nové poloosy byly k nepřehlédnutí. To už nemohla být náhoda. Musím se přiznat, že jsem oceňoval Michalovu zručnost na dílně, ale pro jeho kleptomanii jsem pochopení neměl. Zaparkoval jsem svůj vůz vedle aut svých zaměstnanců a zavolal na Michala: „Pojď sem na chvíli, potřebuju s tebou mluvit“. Michal si utřel ruce do montérek a zeptal se: „Co se děje ,šéfe?“ „Můžeš odemknout toho tvého favorita? Rád bych se na něco podíval,“ řekl jsem naprosto neutrálním tónem. Michal netušil, že se blíží pohroma. Odemkl své auto a zvědavě přihlížel, co se bude dít. Otevřel jsem dvířka odkládací přihrádky a první, co jsem spatřil , byl obal magnetofonové kazety s velkým nápisem – KABÁT. „Ty posloucháš Kabáty? To jsem nevěděl. “ řekl jsem a podíval se Michalovi do očí. „Jo, včera jsem si tu kazetu koupil,“ řekl Michal a uhnul pohledem. „Tak to jí ještě nemáš podepsanou od členu kapely, že ne,“ řekl jsem s úsměvem a nespustil z Michala oči. „Jasně že ne, dyk jí mám teprv od včerejška. Jak bych to asi stihnul, nevíte?“ odpověděl mírně zastřeným hlasem Michal. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Michal nejprve zapíral, pak se vymlouval že si všechno jen půjčil a že by to určitě vrátil a nakonec prohlásil, že by to nedělal, kdybych mu lépe platil. „Tak já nakonec můžu za to, že kradeš, jo ? Je mi líto ,ale u mne jsi skončil. Sbal si své věci a zítra už nechoď. O zloděje tady nestojím,“ sdělil jsem Michalovi své rozhodnutí. „No jasně, vám prachatejm sviním je úplně jedno, koho vyrazíte na ulici ,co. Však počkej, já ti to ešte vosolím. To budeš koukat .Hajzle“!!! Poslední slovo mi Michal doslova vyštěkl do obličeje , skočil do auta a za jekotu prokluzujících pneumatik odjel.
Bylo mi nanic. Dva rozchody v jeden den, to bylo opravdu příliš. Naštěstí byl pátek a já jsem věděl, že chci z tohohle kolotoče vypadnout. Chtěl jsem být sám. Předal jsem zákazníkům jejich auta,inženýru Horovi jeho kazetu, popřál zbylým zaměstnancům hezký víkend a zamkl dílnu. Naložil jsem do auta všechny věci, které potřebuji k chytání kaprů a k pohodlnému pobytu na břehu a odjel k řece. Malebná labská zátoka mne jako vždy přivítala svým majestátným klidem. Klidem , po kterém jsem tolik toužil. Postavil jsem bivak, nakrmil a nahodil pruty. Dojmy a pocity z právě prožitého dne na mne doléhaly víc, než jsem si přál. Z rozjímání mne vyrušil vyzvánějící telefon.
„Ahoj Petře. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi to u soudu zbytečně nekomplikoval. Doufám, že stejně hladce proběhne i naše majetkové vyrovnání“, zněl ze sluchátka strohý hlas mé bývalé ženy. Nemohl jsem věřit svým uším.Menší , jednopatrovou vilu jsem před šesti roky zdědil po svých prarodičích. Moje dílna začínala tehdy pomalu prosperovat a v průběhu našeho manželství jsme nemuseli do ničeho významného investovat. Nepočítám –li samozřejmě novou Felicii mé ženy nebo mé kaprařské vybavení. „Asi jsem tě špatně pochopil Evo, ale jaké vyrovnání máš na mysli ?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Ale miláčku, byli jsme přeci manželé , a tak bychom si měli všechno spravedlivě rozdělit. Náš barák, naši dílnu, auta a tak. To je snad jasný, ne?“ vysvětlila jízlivým hlasem Eva. „Evo, víš přece dobře, že všechen majetek jsem měl ještě před svatbou a na něj nárok nemáš. Auto si klidně nech, ale s ničím jiným nepočítej. Konec konců jsi to ty, kdo se rozhodl odejít,“ řekl jsem pokud možno klidně a bez změny intonace. Klidný jsem však nebyl. „Jo tak ty mi jako nic nedáš ? No to se teprve uvidí. Mám právo na rovnou polovinu ze všeho, to si pamatuj !“ řekla Eva důrazně a zavěsila.
Život se mi během několika dní obrátil na ruby. Byl jsem natolik ponořený do svých myšlenek, že mi trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomil, že ten zvláštní zvuk, který sem vlastně nepatří, vydává můj hlásič. Kapr byl po chvíli na břehu . Vážil třináct kilogramu a byl v ten den jediný, kdo měl snahu mne potěšit. Pustil jsem ho zpět do vody a znovu nahodil. Pomalu se začalo stmívat. Byl jsem na břehu sám, což mi vyhovovalo. Vpravo ode mne bylo husté neprostupné křoví, vlevo úzká pěšinka směrující podél břehu. Za mnou byl strmý násep vysoký asi patnáct metru, na jehož vrcholu byla stezka pro cyklisty a zde jsem měl také zaparkované auto. Byl jsem tedy dostatečně ukrytý před okolním světem. Nebo jsem si to alespoň myslel. Sedl jsem si v bivaku na lehátko, rozsvítil lucernu a chtěl jsem si přečíst rybářské časopisy, které jsem měl už tři dny ve schránce.
Výstřel mne doslova šokoval. Kulka prolétla zadní stěnou bivaku , kde zanechala malý otvor, roztříštila lucernu, narazila na mohutný balvan ležící na břehu, od něho se odrazila a skončila kdesi pod hladinou řeky. Ozvěna výstřelu se nesla labským údolím a mě pořád zněl v uších bzučivý zvuk letící kulky. Ta mne minula jen o několik centimetru. Nevěděl jsem , co mám dělat. Intenzivní pocit strachu a nezvladatelná úzkost mne naprosto ochromili. Instinktivně jsem se schoulil na podlážku bivaku a čekal jsem další výstřely. Jen pomalu se mi vracela schopnost alespoň trochu logicky uvažovat. V bivaku nebylo nic, co by mne mohlo ochránit před dalšími kulkami. Podle směru letu kulky jsem mohl usoudit, že ten, kdo po mne vystřelil, stál nahoře na náspu. I když bylo šero, byl jsem díky rozsvícené lucerně, poměrně snadným cílem. Vteřiny se doslova vlekly a čas pro mne ztratil konkrétní podobu. Po zádech mi stékal studený pot a třásly se mi ruce. Nahoře na náspu stál někdo, kdo mne chtěl zabít. Pokud se ani nepohnu, tak možná střelec uvěří , že se strefil a třeba odejde. Třeba. Ale co když objeví stezku, po které, chodí rybáři k vodě, nebo o ní již ví ? Co když se přijde osobně přesvědčit, zda se neminul ? Pochyboval jsem o tom, že by se provinile usmál a omluvil se. Spíš by do mne vystřílel celý zásobník. O to jsem určitě nestál. Pomalu jsem se zvedl a snažil se nezpůsobit žádný hluk. Do kapsy jsem postupně nasoukal mobilní telefon, baterku a klíce od auta. Neustále jsem naslouchal zvukům ve svém okolí. Žádné praskání větviček, žádné kroky, jen mírné šumění letního vánku. Zhluboka jsem se nadechl, pak jsem vyskočil z bivaku a utíkal k nedalekému křoví. Doslova po hlavě jsem skočil do hustého porostu.Bylo to všechno zmatené, bez logiky a do skrýše mne hnali obyčejné lidské pudy,strach a hrůza. Žádné kroky, žádné výstřely.Nic se nedělo. Břeh pomalu pohltila tma. Seděl jsem v bezinkovém křoví schovaný za kmenem staré, mohutné vrby.Přemýšlel jsem o tom, kdo po mě mohl vystřelit. Ten někdo k tomu musel mít dost pádný důvod a ten jsem mu nejspíš poskytl já. Někdo mne musel natolik nenávidět, že byl schopen nabít pistoli , namířit na mne a stisknout spoušť. Někdo, ale kdo ? Některá jména se přímo nabízela . Michal, Eva, Adam ? To je přeci blbost. Neměli mne asi příliš v lásce ,ale že by někdo z nich sáhl po zbrani ? Adam sice byl dost impulsivní ,vlastnil poměrně zánovní šestiranný kolt a věděl, kam jezdím na ryby , ale že by po mne vystřelil ? Eva ? Seznámili jsme se na jednom večírku a po půl roce se vzali. Eva si poměrně rychle zvykla na vyšší životní úroveň a po nějakém čase ji některé věci, dříve pro ni nedostupné, připadali naprosto samozřejmé. Obklopovala se hezkými předměty a rozhodně se jich nehodlala jen tak rychle vzdát. Její otec, voják z povolání, vlastnil osobní zbraň. Ach jo. Michal? Špatně jsem ho odhadl. V mnoha směrech. Nezachoval se mne férově a já měl přinejmenším právo na odvetu. Jenomže Michal mohl uvažovat podobně. Když za poměrně dramatických okolností opouštěl moji dílnu, byl rudý vzteky. Netušil jsem, zda má jeho otec krom loveckých zbraní ve svém arzenálu i pistoli. Vítr se úplně utišil. Napínal jsem oči i uši ale nic se nepohlo.
Podíval jsem se na hodinky. Od výstřelu uplynulo teprve patnáct minut.Čas se vlekl. Napadlo mne zavolat na policii. Tím by se ale nic nevyřešilo. Přijeli by ,sepsali protokol, rozhlédli by se po okolí a odjeli. Mysleli by si, že jsem blázen nebo paranoik.
Můj signalizátor záběru začal pomalu pípat. Byl jsem tak soustředěný na to,co se děje v mém okolí,že jsem se málem vyděsil k smrti. Podle charakteru záběru bylo zřejmé, že mé boilí zachutnalo výjimečně cejnovi. Tak to mi ještě chybělo. K prutům jsem se jít neodvážil. Jednotlivá pípnutí se nesla nočním tichem asi dost daleko. Musel jsem tuto situaci nějak vyřešit. Vytočil jsem číslo pevné linky v Adamove bytě. Toužebně jsem si přál, aby zvedl sluchátko. Adam bydlel na konci města a vzdálenost mezi břehem, na kterém jsem se klepal strachy a jeho bytem ,byla čtyřicet kilometru, tedy minimálně půl hodina jízdy autem. Pokud by Adam zvedl telefon, znamenalo by to, že je doma a že po mne těžko mohl před patnácti minutami vystřelit. Telefon nikdo nezvedal. Zavolal jsem k rodičům mé již bývalé ženy. Sluchátko zvedl její otec, statný ,vlídný padesátník . Zpočátku jsem si příliš nerozuměli a cestu jeden k druhému jsem hledali velice obtížně. O to cennější bylo pozdější pouto přátelství, které mezi námi vzniklo a které možná přežije i krach mého manželství. „Ahoj Petře. Eva tu není. Byla tady asi před hodinkou . Povídali si se ženou, zatím co já jsem natíral plot. Pak si vzala nějaké věci ve svém pokoji a odešla. Víš Petře, Eva je má dcera , ale zachovala se jako husa. Přijď k nám, kdykoli budeš chtít. Rádi tě se ženou uvidíme,“řekl můj bývalý tchán. Zase nic. Zbyly jen domněnky. Hlásič občas zapípal jakoby naznačoval, že se cejnovi na háčku moc nelíbí. Bylo mi to líto ,ale svůj úkryt v křoví jsem rozhodně nehodlal opustit. Tedy alespoň dokud bude tma. Chtěl jsem zavolat Michalovým rodičům.
Náhle jsem uslyšel zapraskání zlomené větvičky a blížící se lidské kroky. Zbystřil jsem pozornost. Ve tmě jsem zahlédl mužskou postavu, která se ke mne blížila po vyšlapané cestě. Znovu mne polil studený pot. V té tmě jsem viděl pouze obrysy a usoudil jsem, že příchozí je muž. To ale samozřejmě nic neznamenalo. Muž se zastavil před mým bivakem a nahlédl do něj. Pak se otočil a šel pomalu směrem ke mně. Snažil jsem se ani nepohnout a cítil jsem, jak mi buší srdce. Měl jsem strach. Postava se zastavila asi deset metru ode mne. Muž vyndal z kapsy čelovou svítilnu, nasadil si ji na hlavu a rozsvítil. Kužel světla osvítil můj stojan s pruty a částečně i mužův obličej. Neznal jsem ho. Nikdy jsem ho neviděl. Zvažoval jsem, zda mám vylézt z křoví. Byl jsem však natolik vyděšený předchozími událostmi, že jsem zůstal sedět schovaný za vrbou. Náhle jsem si všiml, že má muž na bunde odznak rybářské stráže. Pocítil jsem úlevu a částečné uvolnění. Muž se několikrát rozhlédl kolem sebe a pak zavolal:“Haló, je tady sakra někdo“? Vylezl jsem opatrně ze křoví a pozdravil. „Člověče, kde ste? Tady vám to pípá jak na áru a vy ste zalezlej v křoví,“ řekl nervózně porybný. „Ale mám nějaké střevní potíže. Asi to budu muset sbalit a jet domu,“ vysvětlil jsem svůj pobyt v bezinkách. Nic rozumnějšího mne nenapadlo. „Koukám, koukám, ste zelenej jak sedma,“ řekl porybný a přihlížel, jak zdolávám domnělého cejna. Nebyl to cejn, ale sumeček americký. „Ty mrchy žerou už i boilí ? No to sem ešte neviděl,“ divil se porybný. „Heleďte, vy ste celej spocenej. Vám je asi fakt blbě, co? Já vám to pomůžu zabalit a vodnosíme ty věci k vašemu autu. Ten červenej Renault je váš, ne ?“ nabídl se muž. Byl jsem mu v tu chvíli nesmírně vděčný. S jeho pomocí jsem měl za pul hodiny všechno naloženo v autě ,poděkoval jsem za ochotu a odjel domu. Během cesty jsem musel dvakrát zastavit . Rozbolela mne hlava, měl jsem občas mžitky před očima a nedokázal jsem se soustředit na řízení vozu.
Doma mě čekalo další překvapení. Nechal jsem všechny rybářské věci v aute, zamkl vrata garáže a šel jsem po vydlážděném chodníku směrem ke dveřím svého domu. Neustále jsem se rozhlížel po svém okolí. Strach z kousku olova mne ještě neopustil. Procházel jsem okolo malého skleníku ve kterém můj dědeček pěstoval kaktusy . Naučil mne, jak se o ne starat a mne ty chlupaté rostliny později přirostli k srdci. Jedna velká , skleněná tabule byla rozbitá a na kovovém rámu zůstalo jen několik střepů. Vešel jsem opatrně do skleníku a rozsvítil světlo. V místech, kde byly dříve vyrovnány jednotlivé druhy kaktusu, byla učiněna spoušť. Mezi úlomky skla a zbytky zničených květináčů byla stará záchodová mísa, kterou někdo hodil z venku do skleníku. Na plastovém víku mísy bylo fixem napsáno: Pro hajzla hajzl. Někdo dost hmatatelně vyjádřil své pocity.Nebylo těžké uhodnout, kdo. Michal mi ta slova doslova vyštěkl do obličeje ve chvíli, kdy jsem mu oznámil, že ho propouštím. Jeho otec má navíc instalatérskou firmu. Dostal jsem vztek. Tohle bylo už příliš. Začal jsem uvažovat. . Na ryby jsem odjel po šestnácté hodině. Kulka prolétla mým bivakem deset minut po jednadvacáté hodině. Domu jsem dorazil těsně před jedenáctou večerní. Michal bydlel dvacet kilometru ode mne v domku u svých rodičů a jeho otec měl instalatérskou firmu na opačném konci města.Naplánovat a zrealizovat takovou akci zabralo Michalovi minimálně dvě hodiny . Pochyboval jsem o tom, že by pak ještě měl chuť zajet k Labi zastřílet si na svého bývalého šéfa. Stihnout to ale mohl. Z úvah mne vyrušil hlas pana Všetecky. Šedesátiletý důchodce bydlel v sousedním domku a měl dokonalý přehled o tom, co se v ulici děje. Dělal prostě čest svému příjmení. Když jsem měl čas a chuť mu naslouchat, vedl se mnou dalekosáhlé rybářské spory o tom, jaká nástraha je na tu či onu rybu nejúčinnější . „Haló, sousede, co ste v tom vašem skleníku vyváděl ? Já tam vocaď přes ty větve moc nevidím, ale slyšel sem ránu a řinkot skla. To ste se zase učil nahazovat ?“ halekal na mne pan Všetecka. Snažil se být vtipný. To je fajn, že ještě nespí – řekl jsem si v duchu a odpověděl jsem: „Já jsem nebyl doma, pane Všetecko a někdo mi rozbil skleník . V kolik hodin jste slyšel tu ránu?“ „No čoveče tak kolem devátý. Už se stmívalo.No a hned potom vocaď vodjíždělo nějaký červený auto. To samý, jak má tvůj táta,“ vysvětlovat můj soused. Favorit.Červený. Michal! Pro svojí pomstu zvolil styl, který mu byl vlastní. Rozhodně však nestál na náspu a nestřílel po mě. Vytočil jsem číslo místního oddělení policie a celou věc nahlásil. Je to jejich parketa tak ať se za mé daně trochu snaží. Vysvětlil jsem znovu k čemu došlo a nechal je dělat jejich práci. O střelbě na břehu jsem pomlčel. Michal nestřílel. Ale kdo tedy? Adam ? Eva ? Nebo někdo úplně jiný ? Ležel jsem, oči upřené ke stropu a nemohl jsem usnout. V šest ráno jsem se osprchoval, uvařil si kávu a posnídal jogurt s vločkami. Uvažoval jsem o tom, jak co nejrychleji opravit poškozený skleník.
Domovní zvonek zazvonil jednou dlouze a jednou krátce. Na nějakou návštěvu bylo poměrně brzo. Byl jsem ve střehu a tak jsem vyšel do prvního patra a z balkónu se podíval, kdo že mne to vyrušil od snídaně. U dveří stál Michalův otec ještě s jedním člověkem. No nazdar. To bude asi pěkná scéna- řekl jsem si v duchu a šel otevřít. Zmýlil jsem se. Michalův otec, slušný a pracovitý člověk, se podíval nejdřív na mne, pak na špičky svých bot , ve tváři měl rumenec studu. Bylo mu trapně. „Víš Petře, cítím se hrozně. Ten skleník samozřejmě tady s kolegou opravíme a co se rozbilo , to ti zaplatím. A ty poloosy taky. Michal je pitomec a já jsem si to s ním už vyřídil. Jen jsem tě chtěl požádat, jestli bys nemohl vzít zpět to trestní oznámení. No, víš…, byl bych ti fakt vděčnej.“
Policie případ zpracuje,předá ho soudu a ten rozhodne o trestu. Vzniklé křivdy však nespraví. Každý člověk by měl dostat šanci. Vždycky mi byla bližší víra v lidskou šlechetnost než touha po pomstě. Slíbil jsem, že tedy oznámení stáhnu zpět v případě, že skleník dostane svou původní podobu. Chtěl jsem jít na ryby. Venku bylo nádherné teplé počasí a mě to táhlo k vodě. Strach z kulky byl však silnější a já jsem se raději vyhýbal prázdným ulicím, temným zákoutím či labským břehům. Pořád jsem nevěděl, kdo po mě vystřelil a proč. Zásoby potravin v mé ledničce i ve spíži se značně ztenčily. Sedl jsem tedy do auta a zajel na parkoviště nedalekého super marketu. Vystoupil jsem z vozu , z proskleného boxu jsem vyzvedl poslední volný nákupní vozík a zamířil ke vchodu. Míjel jsem řadu zaparkovaných aut a koutkem oka jsem zahlédl Adamův vůz. Zvenku byl dokonale umytý ,ale uvnitř se povalovalo spousta odložených předmětů. Rybářský bunda, malý podběrák a starý , teleskopický prut. Adam byl pořádný jen navenek. Stál jsem čelem k zádi Adamova kombiku a pohled mi utkvěl na malou krabičku, která ležela na dne zavazadlového prostoru. Na ní byl nápis FIOCHI. FIOCHI je název italské firmy , vyrábějící náboje do krátkých střelných zbraní.
Stál jsem tam jako opařený. V uších mi znovu zněl ten bzučivý zvuk letící kulky. Bylo mi na nic. Nechal jsem nákupní vozík stát na parkovišti u Adamova auta, sedl jsem do svého vozu a odjel k nejbližší samoobsluze, kde jsem, k nemalé radosti majitelky obchodu, nakoupil zásobu potravin minimálně na jeden měsíc. Jíst se musí, i když chtějí člověka zastřelit. Odnosil jsem nákup ve dvou přepravkách do svého domu. Skleník dostal opět svou původní podobu a u jeho vchodu stál Michal . Pohled upřený do země a naslouchal slovům svého otce. Když mne viděl přicházet, zrudnul a pak z něho vypadlo něco jako pokání: „Heleďte šéfe, sem idiot, já vim. I když se teď stokrát vomluvim, tak je to stejně k hovnu. Posral sem to , to vim. A to s tim , hajzlem … , no já byl strašně nasranej, a…, no…, prostě nemoch sem si pomoct. Jestli chcete, já to všechno vodpracuju. A grátis. Fakt. Promiňte, šéfe, hodil ste mi lano a já si toho nevážil. Fakt, moc se omlouvám, já…, já…,“ měl slzy na krajíčku. Bylo to zvláštní. Nejprve jsem uvažoval o Michalovi jako o možném střelci. Pravda, vystřelil si ze mne poněkud zvláštním způsobem a jeho projektil měl podobu záchodové mísy , ale teď to vypadalo, že všeho upřímně lituje. Nevystřelil po mě, jako mechanik byl opravdu šikovný a byl to rybář. Snažil jsem se v každém člověku objevit jeho lepší stránky. Byl jsem nepoučitelný. „Je to všechno příliš čerstvé Michale. Rozmyslím si to a pak ti dám vědět,“řekl jsem Michalovi a odnesl nákup do svého domu.
V pondělí jsem si šel koupit zbraň. Prodavač mi nabídl několik modelu, já si vypral ten který mi doporučil, a se stovkou nábojů v krabici jsem opustil jeho obchod. On byl spokojený, já nikoliv. To, že mám zbraň mi na klidu nepřidalo. Kdysi jsem sice občas zašel se svým otce na střelnici ale moje výsledky nebyly nijak oslnivé a navíc to bylo dávno. Musel jsem se naučit střílet. V úterý jsem zajel do střeleckého klubu. Majitel se mi hodinu ochotně věnoval a na závěr prohlásil, že mi to docela jde, i když to asi říkal každému. Byl jsem skeptik. Pak mi nabídl členství ve svém klubu a přidal seznam stálých členů. Asi uprostřed seznamu jsem objevil Adamovo jméno. Zhluboka jsem se nadechl, vyplnil přihlášku, zaplatil poplatek a odjel domu. Uvažoval jsem o Adamovi. Pokud po mne vystřelil on, tak už jistě ví, že se minul. Pokusí se to znovu ? Musí přeci předpokládat, že o něm uvažuji jako o potencionálním střelci. Pokud nestřílel on, tak kdo tedy ? Evu jsem od rozvodu neviděl. Byla by schopna odjistit otcovu pistoli, namířit na mne a stisknout spoušť ? Co by tím získala ? A co když po mě vystřelil někdo úplně jiný z důvodu, který zatím neznám ? Víc než výstřel sám mne znepokojovala myšlenka, že má někdo hodně silný důvod mne zabít. Pořád jsem nevěděl kdo a proč.
V pátek mne navštívil v dílně uniformovaný policista. Byl to ten samý nadstrážmistr, kterému jsem minulou sobotu vysvětloval, že to s tím skleníkem byla nešťastná náhoda a že chci své oznámení vzít zpět. Mému vysvětlení, že šlo o žert, sice nevěřil, nicméně mi vyhověl. „Dobrý den pane Novotný. Tak co dělá skleník?“, neodpustil si policista.“ Ten červený Renault je váš, že jo ? A stál jste s ním minulý pátek u Labe pod lomem na tý cyklistický stezce, že jo? Řekl úředně policista a sundal si čepici. Při vzpomínce na páteční večer se mi poněkud zvýšil srdeční tep. Snažil jsem se nadát nic najevo a připustil, že policistovi informace jsou přesné. Jak jinak. „Tak tady máte předvolání na Okresní úřad vyšetřování . Kapitán Lorenc by s vámi rád mluvil“,řekl nadstrážmistr a předal mi obálku s doručenkou. Úřad vyšetřování sídlil v nově rekonstruované budově. Sedl jsem si v malé místnosti na židli a čekal, až si pro mne kapitán Lorenc přijde. Opět jsem se ponořil do svých úvah. Kdo a proč ? „Tak co dělají ryby?“ ozvalo se vedle mne. Do místnosti vstoupila mladá žena a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kam ji zařadit. Pak se mi v hlavě vynořil obraz soudní síně a věta:“Manželství Evy a Petra Novotných se rozvádí…“ Paní předsedkyně. Bez taláru vypadala ještě přitažlivěji. „Na ryby teď nemám nějak náladu. A co přivádí vás do těchto končin,“ zeptal jsem se. „Pracuje tady můj bývalý manžel a já se s ním potřebuji jen na něčem dohodnout,“ vysvětlila paní předsedkyně. „A co vy tady ? Snad jste něco neprovedl?“ zeptala se s úsměvem. „To právě nevím. Byl jsem v pátek na rybách a nechal jsem auto stát na cyklistické stezce. Čeká mne za to asi trest smrti.“ Bylo to trochu cynické, ale ne daleko od pravdy.
Kapitán Lorenc byl nápadně vysoký asi čtyřicetiletý muž s modrýma očima a kamennou tváří. Vyzval mne, abych se posadil a pak mi položil stejné otázky, jako nadstrážmistr. Souhlasně jsem přikývl a čekal , co bude dál. Kapitán se trochu usmál a pak řekl: „Celkem o nic nejde, pane Novotný. Zadrželi jsme dva mladíky, kteří někde našli starou armádní pistoli, se kterou pak stříleli minulý pátek na břehu řeky po zajících. Člen rybářské stráže , pan Jirák, nám sdělil, že vás na tom místě viděl a že vám pomáhal balit rybářské věci. Prý vám nebylo nějak dobře....? Tak se vás chci zeptat, jestli jste náhodou něco neslyšel, nebo jestli vám ti kluci také něco neprovedli?"“
Pocítil jsem nepopsatelnou úlevu. Úzkost a napětí minulého týdne ze mne vyprchaly během několika vteřin. Nikdo mne nechce zabít. Byla to náhoda. Sice blbá, ale náhoda. Adam už nebude nikdy mým přítelem, Eva už nebude mojí ženou , ale nikdo z nich není potenciální vrah a já nejsem potenciální oběť. Odpověděl jsem, že se mi na břehu nic nestalo, nikdo mi nic neudělal a nic jsem neslyšel. Kapitán si mne pozorně prohlížel. Příliš mi nevěřil. Já jsem nicméně trval na svém, podepsal jsem protokol a odešel. Na chodbě jsem potkal znovu paní předsedkyni. „Teda, vy jste nějak ožil. Copak se stalo ?“ zjišťovala příčinu změny mého životního postoje .Usmál jsem se na ní a řekl: „Trest byl zrušen, ryby začali brát, svět je báječný. Mohu vás pozvat někam na oběd?“ „Na obědě jsem už byla. Ale kdyby jste jel odpoledne někam na ryby a chtěl mne vzít s sebou, jela bych ráda.“ Večer jsme byli společně s Kateřinou poprvé u vody. Snažil jsem se ze všech sil , ale tehdy jsem nechytil ani šupinu. V živote všechno nekončí jako v pohádkách.
Ivo Sláma