Do pravěku kaprařiny
Někdy stačí opravdu jen zdánlivá maličkost a člověk se pak nestačí divit, jak se jeho život pozvolna posouvá poněkud jiným směrem.Zpočátku člověk příliš nevnímá fakt, že ta maličkost může mít přívlastek „osudová“. K tomu dospěje až mnohem později při vzpomínkách či rekapitulacích.
U mne to z hlediska kaprařiny nebylo jiné. Tehdy jsem chodil na ryby s několika kamarády . Lovili jsme na okolních propadlinách ovšem v té době o nějakém cíleném lovu kaprů nemohla být ani řeč.Tehdy se o selektivním lovu kaprů nikde moc nepsalo a k dispozici nebyla ani žádná odborná literatura. Chytali jsme tehdy prostřednictvím krmítek a dvou návazců, tedy tak jako většina rybářů. Do krmítka vnadící směs, na háčky pařenou housku, kolínko nebo doma vyrobené těsto. Pořádný švih, aby to letělo co nejdál,a pak už se jen čekalo, co se bude dít. Chytali jsme cejny ,karase a kapry do padesáti centimetrů. Jakýkoli kapr nad půl metru byl v našich očích pořádný macek,ovšem těchto větších ryb se nám povedlo ulovit jen několik a půlmetrovou hranici překračovaly jen o několik centimetrů.
Brzy jsme přišli na to, že se kapři vyskytují poněkud dál od břehu a že je nutné se do prutů při náhozech pořádně opřít. Naše tehdejší teleskopy však nebyly schopné zvládnout dostatečně dlouhé hody, a tak jsme se začali poohlížet po jiných prutech. Dodnes nezapomenu na své první děličky. Byly to tenké třídílné kaprové speciály od firmy Zepco, které byly tehdejší žhavou novinkou na našem rybářském trhu. Zpočátku jsem k nim choval veliký respekt a bál jsem se naplno využít jejich potenciálu.Teprve po několika zkušebních hodech jsem pochopil, čeho je tento tenký a na první pohled jemný prut schopen. Rozdíl mezi teleskopem a děličkou byl v tu chvíli naprosto zřejmý.V praxi to znamenalo, že jsem již mohl nahazovat své nástrahy na delší vzdálenosti, což se projevilo vyšší frekvencí úlovků. Ovšem velikost kaprů byla pořád řekněme standardní. Zkoušel jsem se svými nástrahami i trochu experimentovat.Kolínka či pařenou housku jsme obaloval ve strouhance, v sušeném mléce nebo ve vanilkovém cukru, ovšem z hlediska velikosti kaprů se nic nezměnilo. Vrcholem mého tehdejšího experimentování bylo, že jsem v hovězím bujónu uvařil kukuřici a v plastové krabičce ji ještě zalil polévkovou lžící maggi. Bral jsem to tehdy jen jako pokus vycházející z okamžitého nápadu a nedělal jsem si přílišné iluze. Druhý den ráno jsem se vypravil na ryby. Na jeden prut jsem nastražil tradiční pařenou housku, na druhý prut dvě zrna nevábně vonící kukuřice ala maggi.
Ten den jsem měl nepochybně velké štěstí. Na pařenou housku obalenou v práškovém jahodovém pudinku jsem chytil několik menších kapříků a na upravenou kukuřici dva kapry, kteří měřili shodně 64 centimetry. Měl jsem nevýslovnou radost. Jednak proto, že jsem si užil souboj s pěknými kapry a navíc mě potěšilo, že má nová nástraha funguje. Už tehdy jsem všechny ryby pouštěl zpět do vody a čím dál intenzivněji jsem vnímal pocit touhy po dalších a dalších záběrech od velkých a ještě větších kaprů. Bylo to jako droga.
Následující týden jsem proseděl na zmíněné propadlině spoustu hodin a krom několika malých kapříků jsem nechytil nic, co by stálo za řeč. Docela studená sprcha a já přitom té kukuřici docela věřil. Míjely další hodiny a dny bez záběru .Já seděl na břehu jako hydrant a uvažoval o tom, jak docílit znovu záběr od pěkného kapra. Snažil jsem se nahazovat co nejdál, měnil jsem nástrahy i vnadící směsi, střídal koncové krmítko s průběžným. A nic. Okolní rybáři sice také nadávali, že to nebere,ale to mi nijak nepomáhalo.V sobotu ráno jsem se rozhodl, že to ještě jednou vyzkouším a dopoledne obětuji kaprům. Tedy lépe řečeno pokusům o jejich ulovení.
Když jsem nakládal do auta rybářské náčiní, tak mi volal můj otec, že má nějaké problémy s autem a jestli bych mu s tím nepomohl. Tak jsem tedy místo na břehu jezera skončil v otcově garáži. Závadu jsem naštěstí rychle odstranil.Dům mých rodičů stojí nedaleko řeky Labe a když už jsem měl s sebou rybářskou výbavu, tak jsem se rozhodl vyzkoušet rybaření pro změnu na tekoucí vodě. Věděl jsem o jedné zátoce, kde je řeka nejširší na celém toku a kde jsme s bráchou chytali v dětství okouny.
Místo na břehu bylo díky hustému porostu stromů , křovin a kopřivové džungli poměrně špatně přístupné a nabízelo skromný prostor tak maximálně pro dva rybáře.
Odnosil jsem všechny věci na břeh a zadíval se na hladinu řeky. V zátoce voda téměř stála a ani v hlavním korytě nebyl proud nikterak silný. Připravil jsem si pruty, rozmíchal krmení a chystal se nahodit. Nepředpokládal jsem , že by ryby mohly být nějak daleko od břehu a tak jsem nehodlal nahazovat příliš daleko. Když jsem se skláněl nad kbelíkem s vnadící směsí, slyšel jsem vyskočit rybu. Podíval jsem se na hladinu a spatřil jsem velký kruh vlnek cca 80 metrů od břehu. Vzápětí vyskočila další ryba, kterou jsem nejen slyšel ,ale i viděl. Netuším, jak jsem se v ten moment tvářil, ale tele vidouc nová vrata nečučelo rozhodně víc vyjeveně. TO, co jsem spatřil, byl kapr jako hrom !!! I na tu vzdálenost bylo zjevné, že se jedná o obrovskou rybu, ačkoli jsem ji viděl jen na zlomek vteřiny. Ještě jsem ani nestačil dozírat a k výskoku se odhodlala další ryba. A taky pořádná. No nazdar. Pocítil jsem v sobě naplno onu pověstnou loveckou nervozitu, kterou nepotlačil ani pasivní rybolov v předešlých dnech. Tehdy jsem ještě neměl o profilech a hloubkách labského dna ani ponětí a jen jsem se domníval, že v místech, kde kapři vyskakovali nad hladinu bude asi pořádná hloubka. Vrtalo mi hlavou, co dělají kapři tak daleko od břehu ? Byla právě polovina srpna, počasí bylo slunečné a já podle dosavadních zkušeností očekával kapry spíš na mělčinách.No jo, na řece to bude asi trochu jiný – řekl jsem si v duchu a uchopil připravený prut. Snažil jsem se krmítko a nastraženou kukuřici nahodit do míst, kde ryby vyskakovaly.Opřel jsem se do prutu a nástraha dopadla přesně tam, kam jsem chtěl. Prut jsem uložil do vidliček a zavěsil swinger. Ačkoli proud nebyl silný, přesto se opíral o vlasec a swingr díky tomu za chvilku vystoupal až těsně pod prut. S lovem na řece jsem neměl žádné zkušenosti , tak jsem tedy zvedl špičku prutu co nejvýš,aby proud působil na co nejkratší část vlasce a povolil brzdu navijáku. Pak jsem rychle připravoval druhý prut. Cítil jsem v sobě ten zvláštní rozpor rozumu a touhy. Touha byla velká. To je jasné. Toužil jsem jednoho z těch obrovských kaprů, co si přede mnou „vyskakovali“ přelstít a ulovit. Rozum však napovídal, že by to musela být nehorázná klika, kdyby se mi to jen tak na náhodu podařilo.
Přesně v momentě, kdy jsme měl v rukou vnadící směs a chystal se jí vmačkat do krmítka, jsem za zády uslyšel ono pověstné vzzzzzzzz. Otočil jsem se a dlouhou vteřinu nechápal , co že se to děje. Špička prutu byla ohnutá a cívka navijáku se rychle protáčela. A to jsem měl nahozeno asi tak deset minut ! Rychle jsem tedy zasekl, ovšem stylem , který bych rozhodně nikomu nedoporučoval.Stylem, který mi již od té doby zůstal,ačkoli jsem se několikrát snažil ho změnit. Stylem, ze kterého některým kolegům kaprařům vstávají vlasy hrůzou na hlavě,ale já jsem si na něj za ta léta zvykl, na pravé ruce mám ještě pořád pět prstů a nezdobí je žádná jizva. Prostě jsem tehdy pravou rukou sevřel prut i s vlascem opouštějícím cívku navijáku a zasekl. Během záseku jsem levou rukou přitáhl brzdu navijáku , ovšem nekompromisní tah ryby mne donutil brzdu znovu trochu uvolnit. Ryba si prvních pět minut dělala co chtěla. Zažil jsem už co dokáže šedesáticentimetrový kapr,ale to ,co jsem měl nyní na prutu, bylo nepoměrně větší. Tím jsem si byl jist.Po dalších pěti minutách jsem začal kapra jakž takž ovládat. Přiznávám, že mi tehdy srdce bušilo jako zvon. V duchu jsem se modlil, abych o rybu nepřišel.Nechtěl jsem udělat nějakou fatální chybu, díky které bych se nedozvěděl, jak je tento kapr veliký. O to mi šlo především.Na navijáku jsem měl pětadvacítku vlasec a bylo mi jasné, že musím rybu zdolávat nanejvýš opatrně. Postupným pumpováním jsem rybu dostával pozvolna ke břehu. V tom si to ryba rozmyslela a rychle nabrala kurs směrem do koryta.Po chvíli se zastavila a naše vzájemné přetahování mohlo pokračovat.Náhle se na břehu objevil můj otec, podotýkám že myslivec a hlavně nerybář. Když mě spatřil, jak stojím na břehu s ohnutým prutem, rozhodl se mi poskytnout odbornou radu: „Povol mu, musíš mu povolit !“ „Jo jasně, já mu povolím a zas ho hodinu neuvidím“, odvětil jsme směrem k otci. V tom se kapr zpola vynořil na hladině. Otci spadla brada a mě se rozklepaly kolena.Byl to obrovský, temně zbarvený lysec, který se elegantně vynořil a zase rychle zmizel pod hladinou. Pak se prudce rozjel podél břehu a v ten moment praskl vlasec. Pocity, které jsem v ten moment vnímal byly hodně smíšené, ovšem převládalo zklamání. A velké.Nic už se nedalo změnit. Ryba byla pryč.
Druhý den ráno jsem v rybářské prodejně koupil nový vlasec. Nejkvalitnější osmadvacítku, kterou tam měli. Uvažoval jsem i o třicítce, ale věděl jsem, že čím použiji silnější vlasec, tím budou mé náhozy kratší. Koupil jsem tedy osmadvacítku, několik sklenic nakládané kukuřice, těžší krmítka a tři kila krmítkové směsi. Přijel jsem k vodě, namíchal krmení do kterého jsem přidal i kukuřici a vyrobil vnadící koule velikosti tenisového míčku. Hodlal jsem je původně prakem nastřílet do míst, kde jsem chtěl lovit, ovšem to jsem se přepočítal. Tak daleko jsem prakem prostě nedostřelil. Všiml jsem si, že asi sto metrů proti proudu pluje na hladině klacek a byl přesně v té vzdálenosti od břehu , kde jsem potřeboval nakrmit. Rychle jsem se vysvlékl do slipů a do igelitové tašky nasypal kukuřici a připravené koule. Tašku jsem uchopil do levé ruky , vlezl do vody a plaval k lovišti. Klacek na hladině mi pomáhal s orientací a za krátko jsme se potkali. To byl přesně ten moment, kdy jsem se rozhodl šlapat vodu a rozházet ve svém okolí nachystané krmení. K žádnému šlapání vody však nedošlo.Jakmile jsem přestal plavat a spustil nohy pod sebe, narazil jsem chodidly na dno. Připouštím, že jsem se docela lekl. Rozhodně jsem nečekal, že v těchto pasážích bude hloubka jeden a půl metru. A v ten moment mi bylo všechno jasné. Tady pode mnou je zřejmě nějaký potopený ostrov či něco podobného. Prostě mělčina a proto jsou kapři právě tady.Mohl jsem tedy pohodlně rozházet krmení v širokém kruhu. Cítil jsem, že dno je poměrně tvrdé a z velké části písčité.Opatrně jsem našlapoval. Rozhodně jsem nestál o to rozříznout si nohu o nějaký ostrý kámen či o eventuelní kousek skla.Když jsem se opatrnou chůzí po dně vzdaloval od břehu, dno pozvolna klesalo do větší hloubky. Obrátil jsem se tedy a šel pomalu směrem ke břehu a situace se znovu opakovala. Bylo tedy zřejmé, že ve vodě je opravdu nějaký zatopený ostrov a pěkně daleko od břehu. Asi deset metrů od zakrmeného místa směrem ke břehu jsem už nestačil. Další indicií bylo umístění velkých červených bójí, které vymezovaly plavební dráhu pro lodě. Od mého břehu byly vzdáleny cca 150 metrů, což naznačovalo, že hlavní koryto řeky je blíže k opačnému břehu, kde také, jak jsem si později všiml ,jezdily nákladní lodě.
Vrátil jsem se na břeh a nahodil. Od třech hodin do osmi jsem měl čtyři záběry, ovšem žádného kapra jsem na břeh nevyndal. Ve dvou případech praskl během zdolávání vlasec těsně nad háčkem a dvakrát se háček zlomil. Tak to už bylo na pováženou.Druhý den jsem si koupil ty nejdražší háčky, které v prodejně měli a navíc cívku pletené šňůry na návazce. Ve dvě hodiny jsem byl u vody. Na navijácích byly nové vlasce, na udici nová krmítka , návazce z pletené šňůry osazené novými ostrými a pevnými háčky. S igelitkou v ruce jsem zaplaval na loviště, nakrmil, vrátil se na břeh a nahodil. To odpoledne jsem zažil svou první kaprařskou nirvánu a nikdy na ty chvíle, které dost změnily můj život nezapomenu. První záběr přišel opět po čtvrté hodině a já asi po deseti minutách podebral kapra o délce 80 centimetrů.Byl to neuvěřitelný a nesmírně vzrušující souboj. A to jak s kaprem ve vodě, tak s fotoaparátem a jeho samospouští na břehu. Během tohoto odpoledne jsem chytil šest kaprů od 70 do 83 cm .Bylo to prostě fascinující a kapraření se mi dostávalo obrazně řečeno pod kůži. Do konce této sezóny jsem ulovil na Labi spoustu velkých kaprů a několik metrových aumurů.Paradoxní bylo, že nejmenší ulovený kapr měřil 67 cm.Všechny ryby zabraly na kukuřici s různými příchutěmi a všechny putovaly zpět do rodné řeky.
Konec podzimu a nadcházející zima byly obdobím shánění nějakých informací o lovu kaprů.Hodně mi pomohly přeložené články z anglických rybářských časopisů. O lovu kaprů na řece tam sice nebyla ani zmínka a veškeré poznatky se týkali pouze lovu kaprů na stojatých vodách.Nicméně jsem se hodně dozvěděl především o boilí, o jeho správné výrobě a předkládání, o taktice lovu a o pomůckách jako je kobra, boilí jehla,bužírka proti zamotání, šokový návazec, odháčkovací matrace a další.Byly to neocenitelné informace, i když jsem v nich zpočátku trochu tápal.Zejména ve statích pojednávajících o výrobě boilí a používaných komponentech. Autoři těchto článků měli za sebou již několik kaprařských sezón, kdežto já byl úplně na začátku. Bylo to obdobné, jako když se žáček druhé třídy jakž takž zvládající dělení a násobení vrhne na rovnici o dvou neznámých.Tehdy bych spíš uvítal nějaké postřehy a doporučení pro začátečníky a pěkně chronologicky seřazené.Ovšem vybírat jsem si nemohl a byl jsem vděčný za to ,co mám. Z jednotlivých článků bylo patrné, že angličtí kapraři mezi sebou hojně komunikují, své poznatky a zkušenosti netají, ale naopak je prostřednictvím rybářských periodik zveřejňují.
První pokusy o domácí výrobu boilí jsem absolvoval hned začátkem následujícího roku. Ne všechny suroviny popsané v anglických článcích byly u nás tehdy k mání a já si musel vystačit se surovinami na trhu dostupnými.Zpočátku jsem měl problémy vytvořit tu správnou konzistenci těstové hmoty. Neznal jsem v té době nikoho, kdo by měl s výrobou boilí nějaké zkušenosti, a tak jsem musel postupovat stylem pokus- omyl. Chybami se člověk učí a časem se mi podařilo změnou dávkování jednotlivých ingrediencí docílit uspokojivé kvality těsta a tím i vyrobených kuliček, kterými jsem zaplnil polovinu mrazícího boxu. Upřímně řečeno, první čtyři várky těsta skončili v odpadkovém koši, protože z nich prostě nebylo možné vyrobit kuličky.Byla to prostě nutná začátečnická daň.
Pozměnil jsem i svou rybářskou výbavu. Přibyly do ní elektronické hlásiče – dnes již legendární Corbasy (musely však projít důkladnou úpravou, aby indikovaly pouze záběr ryby a nikoli dešťové kapky...), kobra vyrobená z novodurové trubky (mám jí mimochodem dodnes)vidličky nahradil stojan na pruty a do bedny na nářadí jsem vměstnal spoustu různých drobností, které lov kaprů usnadňují. Pořídil jsem si i nové pruty . Ty, které jsem dosud používal byly dlouhé 3,9 m a vykazovaly testovací křivku 2,75 lb. Vzhledem k tomu, že jsem lovil na řece a ještě navíc na poněkud nestandardním a atypickém místě , kde bylo nutné nahazovat na delší vzdálenost, než je na řece obvyklé,jsem uvažoval o nových prutech. Volba nakonec padla na dvoudílná třílibrová „efbécéčka“ firmy Sportex. S těmito pruty jsem byl navýsost spokojený stejně jako s novými navijáky Mitchell supercast. V jedné pražské prodejně jsem narazil na vlasce Stroft GTM,o jejichž kvalitě jsem se v budoucnu mnohokrát přesvědčil a kterým jsem prakticky věrný až do dneška.
Na následující sezónu jsem se opravdu mimořádně těšil. To jsem ještě netušil, co všechno mne čeká.
Prvním počinem byla úprava místa, kde jsme chtěl lovit. Rozhodně se mi nechtělo sedět v záplavě kopřiv a bezinkového porostu. Navíc přístupovou cestu ke břehu tvořil příkrý sráz, po kterém ,když zapršelo jsem se jenom obtížně škrábal vzhůru. Když začátkem března slezl sníh a meteorologové slibovali na víkend slunečné počasí, naložil jsem do auta výjimečně lopatu, rýč, hrábě a pilku a vyrazil k vodě. Předpokládal jsem, že to za jeden den zmáknu, ovšem skončil jsem až v neděli večer. Byla to sice fuška,ale s výsledkem jsem byl spokojen. Břeh byl upravený, čistý a stihl jsem ještě vyrobit schody na přístupovém svahu.Snažil jsem se o to, abych do celkového rázu přírody příliš nezasahoval . Tedy žádné řezání větví (s výjimkou těch suchých), žádné kácení stromů či něco podobného.Jenom bezinkové roští a kopřivy vzaly za své.
Dá se tedy říci, že jsem měl již v březnu vše nachystané. Místo k lovu, nástrahy a návnady i samotnou výbavu. Ještě se vrátím k výbavě. Ta tedy obsahovala pruty a navijáky uložené v transportním pouzdru, podběrák, stojan na pruty, hlásiče a swingery, kobru, veliký vezír, sedačku, starý slunečník a bednu na nářadí. Domníval jsem se tehdy, že mám všechno co budu potřebovat. Netušil jsem, jak moc se mýlím .
Na březnové rybářské výstavě jsem se seznámil s Jardou Vítkem. Jarda byl v té době poměrně známý rybář především díky videofilmu Poklad na Labi, který natočil Milan Zelenka. Milan, Jarda a Zdeněk Vašek navíc tvořili Carp team Jizera a jejich popularita mezi rybáři zvolna narůstala. Jarda se mi zmínil o tom, že se asi za měsíc chystá na jednu pískovnu, která je propojená s Labem. Slíbil, že mi zavolá a zval mne,abych se za nimi určitě přijel podívat.
Už od začátku dubna jsem sledoval na teletextu hodnoty průtoku a teploty vody v řece.Když se voda začala oteplovat a čísla označující průtok vody klesat, zajel jsem k vodě. Od bratrance jsem si půjčil starou laminátovou pramici a naházel do vody první dávku krmení. Uvařenou kukuřici smíchanou s krmítkovou směsí a samozřejmě boilí. Neměl jsem ani potuchu o tom, jak velkou dávku mám pro první zákrm použít. Angličané ve svých článcích nabádali spíše k menšímu množství návnady, Jarda zase tvrdil, že na řece je třeba krmit opravdu hodně. Když jsem si vzpomněl na loňskou sezónu, kdy jsem na loviště plaval vždy s igelitkou návnady a záběry jsem měl taky, tak jsem byl trochu v rozpacích. Nakonec jsem se rozhodl to s krmením nepřehánět s tím, že dokrmit mohu vždycky. Naházel jsem do vody tři kila kukuřice a dvě kila boilí. Krmil jsem v poměrně velkém kruhu , neboť jsem loviště neměl nijak označené a mé hody měli přeci jen určitý rozptyl v přesnosti. Dneska už vím, že ta tehdejší první dávka byla opravdu mizivá.
Dvacátého dubna jsem vyrazil časně ráno k vodě. Bylo sice ještě chladno,ale slunce se klubalo zpod mraků a vypadalo to na příjemný jarní den. Marně jsem se snažil krotit svou nedočkavost a hlad po prvních záběrech. Doufal jsem, že spatřím i koncert kapřích výskoků, jak tomu bylo často koncem loňského léta.
Na břehu jsem dlouho váhal nad tím, jaké nástrahy použiju. Boilí jsem chtěl rozhodně vyzkoušet, ale nakonec jsem si netroufl nasadit ho na oba pruty. Loňské zkušenosti s kukuřicí byly výborné a o lovu na boilí jsem toho zatím moc nevěděl. Proto jsem dal na jeden prut své domácí boilí s příchutí jahody a na druhý prut kukuřici. Tu jsem chtěl původně také umístit mimo háček obdobně jako boilí, ale pak jsem nástrahu napíchnul přímo na háček stejně jako v loňském roce. Opět ty kontroverzní pocity. Na jedné straně pokus o jakési novátorství a snaha vyzkoušet novinky v praxi na druhé straně konzervativní pudy vycházející z toho, co před tím docela dobře fungovalo.
Nahodil jsem a krotil bujnou fantazii.Kdepak, žádné zbytečné iluze. Přání sice bývá otcem mnoha myšlenek, ale dokud to nezapípá, tak budu muset trpělivě čekat. Špička prutu se pojednou zachvěla, hlásič nesměle pípnul a já jsem spatřil, jak se vlasec posouvá směrem po proudu. Neklamná známka toho, že osmdesátigramová zátěž prostě nestačí odolávat proudu vody. Musel jsem tedy oba pruty vyndat a na vlasec umístit zátěže s hodnotou 110 gramů. Tehdy mi to připadalo jako poměrně velká porce olova , tedy ve vztahu k mému prutu. Ovšem při nahazování s těmito těžšími zátěžemi jsem zjistil, že prut pracuje daleko lépe nežli s lehčími olovy. Nahazoval jsem táhlým švihem a nechal zátěž letět větším obloukem. Při prvním hodu jsem dokonce nahodil o několik metrů dál, než-li jsem potřeboval. Tedy další důvod pro spokojenost s novými „efbécéčky“.
Ten den jsem ulovil na kukuřici dva velké cejny a jednoho kapra 70 cm. Na boilí jsem neměl záběr. Druhý den se situace s cejny opakovala a opět byla v permanenci pouze kukuřice. Odpoledne jsem ulovil tři kapry okolo 75 cm a byl jsem vcelku spokojený. Jen mi vrtalo hlavou , proč ryby nechtějí mé boilí. Přiznávám, že jsem o jeho účinnosti začal pochybovat. Přesto jsem kobrou nastřílel do vody asi půl kilogramu jahodového boilí a odjel domů. Následující den jsem byl ve své autodílně již v pět hodin ráno a po obědě jsem předal zákazníkovi jeho opravený vůz. Ve dvě hodiny jsem už seděl u nahozených prutů. Záběry přišly opět až po čtvrté hodině. První byl ovšem k mé velké radosti na boilí . Když jsem měl v podběráku odhadem osmikilového šupináče, cítil jsem ten úžasný pocit zadostiučinění. Ulovil jsem pěkného kapra na místě, které jsem si sám našel a ke všemu na vlastnoručně vyrobenou nástrahu.Konečně došlo k tomu, na co jsem se celou zimu tolik těšil.Pochybnosti o účinnosti boilí byly ty tam. V tom zazvonil telefon. Volal mi Jarda Vítek a ptal se, zda už chodím na kapry a co že to na Labi dělá. Popsal jsem mu průběh dvou předchozích dnů s tím, že znovu sedím u vody a doufám v další záběry. Jarda trochu zklamaně podotkl, že na pískovně sedí už deset dní a že nemají zatím ani záběr. Pak se zeptal, zda by za mnou nemohl přijet na mé místo a několik dní tam lovit. Tehdy mne to celkem potěšilo. Jarda byl v té době již mediálně známou kaprařskou ikonou a mne napadlo, že bych se mohl od něho i něčemu přiučit.Proto jsem souhlasil a dohodli jsme se, že přijede již následující den.
Do večera jsem chytil ještě dva pěkné kapry, jednoho na kukuřici, druhého na boilí.
Další den jsem přijel k vodě brzy ráno. Bylo nepravděpodobné, že by toto místo někdo tak časně obsadil. V té době jezdilo na Labe jen minimum rybáře. Ovšem chtěl jsem mít jistotu. Odnosil jsem všechny věci na břeh a začal jsem stavět stojan na pruty. V tom na místě, kde jsem krmil a lovil vyskočil kapr. Neviděl jsem ho. Jen jsem slyšel plácnutí o vodní hladinu a zahlédl vlnky, které se pozvolna ztrácely.Na náspu nade mnou zastavilo auto. Rozhrnulo se křoví a já spatřil Jardu, jak na mne mává a chystá se tou pavučinou křovin sejít dolů na břeh. Vysvětlil jsem mu, že na břeh vede jiná a hlavně schůdnější cesta a popsal jsem mu, kudy má jít. Jarda stál po chvíli vedle mne. „Teda to je fantazie“, řekl Jarda prohlížející si břeh a širokou pasáž řeky, která v těchto místech díky rozlehlé zátoce působila opravdu impozantně. „Víš ,ale je to zvláštní. Já jsem si vloni tenhle úsek projížděl na člunu, ale tohohle místa jsem si nevšimnul. To je mi divný,“ prohodil Jarda. „To jsi ani nemohl. Já jsem tenhle flek teprve letos na jaře udělal“,popisoval jsem Jardovi svou brigádnickou činnost na břehu. „Aha, tak to jo. No nic,já si jdu do auta pro věci“, řekl Jarda . „Tak počkej, já ti pomůžu, ať nemusíš chodit dvakrát“, nabídl jsem Jardovi. Jarda se na mne otočil a pak se trochu zvláštně pousmál. Ten jeho úsměv jsem pochopil až v momentě, když jsme přišli k jeho vozu. Forman byl doslova narvaný věcmi a kromě sedadla řidiče v něm nebylo žádné volné místo. „No nadvakrát bych to fakt asi nepobral,“ řekl s úsměvem Jarda a pak jsme dobrou půlhodiny odnášeli jeho věci na břeh. V ten moment jsem si se svou výbavičkou připadal jako chudý příbuzný. Další dvě hodiny jsme společně budovali tábor a já si pozvolna dělal v duchu seznam věcí, které si budu muset v budoucnu pořídit.A nebylo jich málo. Jarda měl tehdy bivak deštníkového typu Mosella Biwi, polstrované kaprařské lehátko, pevný a stabilní stojan pod pruty Mosella Protective , hlásiče Carpsounder ,nafukovací člun fishunnter 360, echolot, tyčovou bójku, velké prostorné vezíry, měkkou podložku pod kapry, vážící sak, váhu, kempinkovou výbavu a hlavně několik pytlů boilí včetně několika sáčků tehdejší novinky Mosella Protamin. Toto boilí se pak v budoucnu ukázalo jako nesmírně účinné. Škoda, že ho Mosella později přestala vyrábět.
Pak teprve přišla řada debatu o vhodném místu k lovu. Popsal jsem Jardovi své loviště, hloubku vody, charakter dna a jeho vzdálenost od břehu. Jarda pak jen pronesl, že toto místo je na řeku atypické ve všech směrech.Jarda si ještě všechno raději ověřil pomocí echolotu, na horké místo umístil tyčovou bójku a dal mi za pravdu, že to mé vytipované místo je opravdu nejlepší.
Došlo i na konfrontaci našeho náčiní. Jarda si prohlížel mé pruty a pak řekl : „Ty efbécéčka sou fakt výborný. Zubař (myšleno MUDr.Zdeněk Vašek) je má taky, jenom že má třiapůlky (pruty s testovací křivkou 3,5 lb) a koukám, že ty máš trojky. Jak to z nich lítá ?“ Odpověděl jsem, že podle mého názoru naprosto dostatečně a prohlížel jsem si Jardovi pruty. Používal rovněž Sportexy ovšem model High-mod s testovací křivkou 3,5 lb a délkou 3,9 m.
Pak už následovala vlastní příprava loviště. Jarda si přivezl barel partiklové směsy, která obsahovala především vařenou kukuřici, řepku a trochu cizrny. Zhruba pět kilo této směsy nasypal do kbelíku a přidal odhadem pět kilo boilí. Tak to je docela porce, doufám, že víš co děláš-řekl jsem si v duchu a pozoroval svého kolegu, jak rozhazuje celou dávku krmení v okolí tyčové bójky.
Nahodili jsme pruty a rozvinula se debata. Určitě jsme si měli o čem povídat, i když ve většině případů Jarda vyprávěl a já naslouchal. První záběr přišel až k večeru a Jarda chytil na jahodovou Mosellu pětašedesáticentimetrovou parmu !!! Docela neobvyklý úlovek na tuto část řeky. O něco později mi zabral sedmdesáticentimetrový šupináč. Večer jsem ač nerad musel odjet, neboť jsem následující den odjížděl na týdenní dovolenou. Jarda mne v průběhu toho týdne telefonicky informoval o tom, co se na mém fleku děje a prakticky mluvil jenom v číslech. Tedy počet ulovených kaprů, jejich délky a hmotnosti.
Když jsem se vrátil z dovolené, jel jsem se za Jardou podívat. Na břehu už ale nebyl sám. Byl tam s ním Zdeněk Vašek a tehdejší majitel firmy AB Sportex Tonda Bruštík. Seznámil jsem se tedy s dalšími bezvadnými lidmi a k večeru navíc přijel i Milan Zelenka. Milan však nepřijel chytat. Přijel jenom na návštěvu ,ale ne s prázdnou. Přivezl svým kolegům na vyzkoušení nové boilí od firmy Top Secret. První kdo se toho nového boilí s rybí příchutí chopil byl Zdeněk Vašek, který, jak jsem se mohl v budoucnu mnohokrát přesvědčit, často a rád zkoušel nové a nové nástrahy.Experimentování na tomto poli mu bylo a vlastně do dnes je vlastní.
Strávil jsem s touto partou několik báječných dní a dost mne mrzelo, když po týdnu sbalili svůj rybářský ansámbl a odjeli zase na jiný revír. Milan Zelenka připravoval v té době další videofilm o kaprech a na tomto místě natočil opravdu mimořádné záběry.
Díky tomuto místu jsem poznal další báječné lidi, kteří posléze kaprařině naprosto propadli. Byli mezi nimi Stano Rafaj, Láďa Krpeš, Vlasta Vápeník, Pepa Tuček,Jarda Kučera,Petr Lafant a později i mí dlouholetí kolegové a kamarádi Martin Šimek a jeho bratr Tomáš. Pak mi jen tak blesklo hlavou, co všechno má v tom dobrém slova smyslu na svědomí ucpaná tryska v karburátoru otcovy škodovky...
Jezdil jsem i nadále na kapry do labské zátoky, ale už zase sám. Poznal jsem na vlastní kůži, jaké to je, když má člověk vedle sebe na břeku dobrého parťáka, který v případě potřeby pomůže, poradí, vyfotí rybu nebo si spolu jen tak mezi záběry pokecáte.Dobrý parťák mi docela scházel,to nepopírám ,ale neznal jsem ve svém okolí nikoho, kdo by byl stejný blázen do kaprů jako já a s kým bych si navíc i rozuměl. Všechno ale změnila jedna náhoda. Ostatně to náhody dělají.
Když jsem se začátkem léta vracel z ryb , spatřil jsem u silnice nedaleko řeky zaparkovanou škodovku a z míst, kde bych rybáře tedy opravdu nečekal trčely kolmo k nebi dva kaprové pruty. Zastavil jsem a šel se podívat, kdo že to v tom křoví chytá ryby. Na břehu stál rybář přibližně mého věku. Před sebou měl stojan a v něm kaprové pruty. Kobrou právě střílel do vody kuličky boilí a když mne spatřil,strčil rychle ruku se zbytkem kuliček do kapsy. . Zeptal jsem se, jak to bere a on odpověděl, že vůbec a že neměl od rána ani záběr. Lhal tedy docela slušně, protože z jeho podběráku ještě kapala voda , konce rukávů jeho bundy byly vlhké a na plastikové bedně na nářadí měl fotoaparát, kdežto jeho pouzdro viselo přes okraj křesílka. Vše dokreslovala černá látková podložka , ležící na zemi totálně mokrá a v jejím rohu svítila velká kapří šupina.Naprosto jsem chápal, že není ochoten každému na požádání vytrubovat, že našel ideální místo k lovu kaprů a že právě vytáhnul například desetikiláka.Tak jsem tedy opatrně naznačil, že také chytám kapry a že bychom si mohli na toto téma pohovořit. Rybář okamžitě obrátil a debata o kaprech se rozjela na plné obrátky. Tak jsem se tedy seznámil se svým budoucím kolegou Pavlem Semančíkem. Už po čtrnácti dnech jsem spolu vyjeli na první víkendovou výpravu.Během tohoto třídenního lovu jsem chytili spoustu ryb, z toho sedm kaprů nad deset kilogramů .Navíc jsme zjistili,že si na rybách rozumíme a máme si co říct. Že právě prožíváme zlaté časy kaprařiny nám tehdy příliš nedocházelo. Na to jsme přišli až mnohem později.
Pavel na jednu výpravu přinesl přeložený článek z anglického časopisu CARP WORD. Mimo jiné se vněm psalo, že jakýsi slavný kaprař čekal na záběr kapra celých dvanáct dní !Vzhlíželi jsem samozřejmě s úctou k tomuto britskému kolegovi a zejména k jeho bezmezné trpělivosti,ale nějak jsme nedokázali pochopit, že neměl během těch dvanácti dnů ani záběr.Nám se tehdy dařilo na Labi ulovit za víkend v průměru deset až patnáct kaprů a mezi nimi nějakého „náctikiláka“a považovali jsme to za naprosto normální jev. Tedy za stav, o kterém jsme nepředpokládali, že by se měl v budoucnu nějak rapidně měnit. Jenže až ona budoucnost nám ukázala, jak moc se mýlíme.
Nedá mi , abych nesrovnal ty tehdejší kaprařské začátky se současným stavem lovu kaprů u nás v Čechách. Možná by se ten posun od pionýrských dob kapraření do současnosti dal nazvat jedním slovem. Vývoj. Ovšem toto slovo mi nepřipadá zrovna nejvýstižnější. Tedy z hlediska možné paralely tohoto pojmu. Určitým vývojem sice prošlo rybářské náčiní. Na trhu jsou stále nové a dokonalejší pruty,navijáky, hlásiče, extrémně pevné vlasce a pletené šňůry. Do oblasti návnad a nástrah zasahují laboratoře a poznatky z oboru potravinářské chemie .Pomocí echolotu a určitých znalostí a zkušeností můžeme snáze odhalit partie, kde se kapři zdržují, nebo která místa alespoň navštěvují. Jenže ryby tak rapidním vývojem za tu dobu rozhodně neprošly. Pořád mají k dispozici své ploutve , vyvinutou svalovou tkáň , indikační senzorickou postraní čáru a léty vyvinuté obranné reflexy. Na tomto místě nedošlo z hlediska možné evoluce k žádnému posunu. Můžeme se na celý problém podívat i jinak.Když už je řeč o rybářském sportu, můžeme rybáře do určité míry nazvat tvorem, který řečeno sportovní terminologií útočí, kdežto ryba je tvor,která se brání. Rybář má k dispozici stále účinnější prostředky, kdežto ryba je odkázána jen a jen na své reflexy podpořené dosavadními zkušenostmi. Navíc, rybáři jde na břehu více méně o zábavu, kdežto rybě jde o život.Možná se někdo zeptá, proč vlastně tyto řádky píšu. Vysvětlím. U nás jsou totiž rybáři, kterým jsou výše popsané úvahy naprosto jasné a zřejmé. Uvědomují si, že jim rybaření nabízí jistou dávku uvolnění , relaxace či jen naplnění volného času. Chápou, že vrcholem jejich snažení a následného uspokojení je vlastní záběr a následné zdolávání ryby. Chovají se k rybě tak, aby jí v žádném případě neublížili a nepoškozenou ji pustí zpět do revíru.Ostatně posuďte sami. U kterých rybářů naleznete pomůcky, jakými jsou např. odháčkovací podložka, aniseptický roztok, háčky bez zpětného hrotu a pod. ? Jde o to, že mezi kaprařem a rybou vzniká jakési pouto, které by se dalo vyjádřit touhou po opětovných setkáních. A k nim může docházet jen v případě ,že ryba bude do vody vrácena bez jakékoli újmy.
Je totiž ještě jeden důvod, proč píšu tyto řádky a srovnávám současný stav lovu kaprů s dobou před téměř deseti lety. Kapří společenství (mám tím na mysli větší kapry) bylo tehdy daleko početnější, nežli je tomu v současné době. Tehdy na Labi téměř nikdo nechytal,a tak měly tyto velké ryby naprostou pohodu a klid. A že se jim v této řece docela slušně dařilo, o tom svědčí následné úlovky kaprů s hmotností přes dvacet kilogramů . Ostatně i ti v uvozovkách menší kapři okolo patnácti kil byly ve velmi dobré kondici, zvlášť připomenu-li fakt, že jejich životní prostředí nebylo díky nefiltrovaným odpadním stokám vesnic,měst a továren zrovna nejideálnější. Postupem času se však na břehu řeky Labe objevili rybáři, kteří se úvahami nad svým úlovkem příliš nezdržovali. Ryba jako ryba. Malá nebo velká, hlavně že bude v mrazáku. A čím víc,tím líp. A bohužel, těch to rybářů je ve srovnání s kapraři přeci jen víc. A důsledek ? Ten je zřejmý. Velké ryby prostě z řeky Labe postupně mizí a na ty opravdu velké exempláře ,jakými byly například legendárnou Douglas či mnohokrát ulovená Líza , zbyly jenom vzpomínky.
Vím.Čas nejde vrátit zpět. Bohužel. Ale kdyby to přeci jen alespoň jednou šlo, moc bych si přál vrátit se alespoň jednou o deset let zpátky znovu na břeh té rozlehlé zátoky (který je mimochodem znovu zarostlý a přesně v té podobě, jako tehdy, kdy jsem na něj poprvé vkročil)a užít si tam alespoň měsíc pohodového rybaření. Ovšem zázraky se nedějí a ta doba, kdy v řece Labi plula početná hejna nádherných velikých kaprů se už nevrátí. Nikdy. Jediné, co nyní můžeme udělat, je snažit se vehementně chránit ty zbylé velké kapry, kteří v Labi a v našich ostatních vodách ještě žijí.Nesmíme prostě dopustit, aby byly tito trofejní lysci a šupináči hromadně zabíjeni či odváženi do soukromých revírů. Myslím si že je nejvyšší čas uvažovat o ochraně velkých kaprů a to nejen pro nás, ale i pro příští generace. Já chápu, že například dobrá fotka či zdařilé video je jistě dobrou památkou na ulovenou trofejní rybu, ovšem setkání s mohutným kaprem tak říkajíc tváří v tvář se prostě nic nevyrovná.
I.Sláma